Don Chichot

„Hned je na tobě vidět," řekl don Quijote, "že nemáš o rytířských dobrodružstvích ani ponětí. Obři to jsou! A bojíš-li se, odstup stranou a modli se, zatímco já podstoupím ten lítý a nerovný boj."

Po těch slovech bodl ostruhami svého koně Rosinantu, nedbaje Sancha, který na něho křičel, že se vrhá na větrné mlýny, a ne na obry. A tak se vžil do toho, že jsou to obři, že už ani Sancha neslyšel, a třebas již byl docela blízko, nepoznal také, co jsou vlastně zač. Hnal se na ně a křičel z plna hrdla: "Neprchejte, zbabělí a mrzcí tvorové, útočí na vás jediný rytíř!"

"Mlč, milý Sancho," řekl mu don Quijote, "vždyť přece bojování je víc než cokoli jiného změna za změnou. A pak si též myslím, a je to jistě pravda, že čaroděj Freston, víš ten, co mi uloupil světnici s knihami, proměnil právě ty obry ve větrné mlýny, aby mě připravil o slávu z vítězství; tak mě nenávidí. Ale ty jeho čáry a kouzla nezmohou nakonec zhola nic proti mému dobrému meči." "Aby Pánbůh dal," řekl na to Sancho. A potom pomohl pánovi na nohy a vysadil ho na Rosinantu, která byla z toho dobrodružství též jako rozlámaná.

Don Quijote